Rozdíl mezi probiotiky, prebiotiky a postbiotiky v mikrobiomu

V hlubinách našeho trávicího traktu se neustále odehrává tichá spolupráce. Žaludek a střeva často vnímáme jen jako mechanickou trubici na zpracování jídla, ve skutečnosti ale připomínají hustě osídlený ekosystém. Žijí zde biliony mikroorganismů. Zasahují do toho, jak trávíme potravu, podílejí se na fungování imunity a prostřednictvím bloudivého nervu komunikují s mozkem, čímž ovlivňují naši celkovou pohodu.

Aby tento vnitřní svět fungoval v klidné rovnováze, opírá se o tři základní pilíře. V jazyce biologie se nazývají probiotika, prebiotika a postbiotika. Znějí podobně a v běžné řeči někdy splývají v jeden pojem, fyzikálně a funkčně však představují odlišné prvky. Pro pochopení procesů ve vlastním těle pomáhá vědět, jakou roli v něm každý z nich hraje.

Tři vrstvy mikrobiální rovnováhy

Pro představu jejich vzájemného vztahu se můžeme na střevní prostředí podívat jako na zahradu.

Probiotika fungují jako živá semínka a sazenice. Medicína takto označuje konkrétní kmeny bakterií, nejčastěji z rodů Lactobacillus či Bifidobacterium, případně prospěšné kvasinky. Jejich úkolem je osídlit sliznici, zabrat na ní volné místo a vytvořit fyzickou bariéru, přes kterou se hůře dostávají patogeny. Chrání svůj prostor a udržují v něm rovnováhu.

Prebiotika představují půdu a vláhu. Jde o složky potravy, které lidské tělo nedokáže svými enzymy rozložit. Zpravidla se jedná o různé formy vlákniny a složitých sacharidů. Zatímco žaludkem a tenkým střevem projdou téměř bez povšimnutí, v tlustém střevě se stávají hlavním zdrojem živin pro zdejší mikrobiální obyvatele. Poskytují bakteriím čisté suroviny pro existenci.

Postbiotika jsou pak samotnou úrodou. Jde o látky, které bakterie vyloučí poté, co prebiotickou vlákninu zpracují. Nejde už o živé organismy, ale o drobné chemické sloučeniny – organické kyseliny, enzymy, buněčné fragmenty a peptidy. Z hlediska naší fyziologie přinášejí tělu hmatatelný užitek právě postbiotika. Přímo vyživují okolní tkáně a vysílají signály dál do oběhového systému.

Proč živé kultury potřebují zázemí

Praxe ukazuje, že pouhé polykání živých kultur trvalou změnu trávicího prostředí nezajistí.

Pokud do střeva pošleme nové bakterie, ale neposkytneme jim vhodnou vlákninu, je to podobné, jako bychom sypali semínka na suchý asfalt. Dodané kmeny nemají z čeho žít. Během užívání sice mohou sliznici dočasně osídlit a pomoci například se zklidněním zažívání, většinou však fungují spíše jako návštěvníci. Jakmile je přestaneme dodávat, obvykle v řádu několika dnů či týdnů zase vymizí.

Odpovědí na tuto fyziologii jsou synbiotika, tedy spojení probiotik s prebiotickou vlákninou do jedné tobolky. Bakterie tak putují do střeva i se svým vlastním startovacím zdrojem živin. Stabilita jakékoliv bakteriální populace však vždy primárně závisí na tom, jaké sacharidy jí denně nabízíme v běžném jídle.

Butyrát jako výživa a tmel střevní stěny

Jeden z nejdůležitějších procesů v celém trávicím traktu nastává ve chvíli, kdy bakterie rozloží vlákninu na mastné kyseliny s krátkým řetězcem. Nejvíce prozkoumanou z nich je butyrát.

Butyrát slouží jako zástupce postbiotik a plní klíčovou roli pro zdraví sliznice. Buňky, které tvoří výstelku tlustého střeva, mu dávají přednost jako svému hlavnímu zdroji paliva. Stále si sice udržují záložní napojení na krevní oběh, ze kterého čerpají energii při nedostatku jiných živin, ale právě butyrát jim poskytuje nejlepší materiál pro neustálou obnovu.

Funguje podobně jako malta mezi cihlami. Butyrát podporuje tvorbu hlenu a drobných vazeb, které drží buňky střevní stěny u sebe. Střevo díky tomu slouží jako jemný filtr. Žádná biologická bariéra sice není absolutně nepropustná, ale zdravá sliznice dokáže výrazně omezit množství nestrávených zbytků a patogenů, které by jinak pronikly do krevního oběhu. Butyrát navíc přirozeně tiší lokální záněty.

Když ve stravě chybí vláknina, produkce butyrátu klesá a střevní stěna přichází o preferovanou energii. Soudržnost buněčných spojů ovlivňuje mnoho faktorů od genetiky po chronický stres nebo užívané léky, nedostatek vlákniny ovšem představuje jeden z dílků, který může k oslabení bariéry přispět. Tělo si butyrát vyrábí samo. Na trhu existují i tobolky, které ho dokážou dopravit až do tlustého střeva, věda však zatím nemá dostatek jasných důkazů o tom, že by jejich běžné užívání přinášelo zdravým lidem prokazatelný klinický užitek.

Zdroje v jídle a prostor pro doplňky

Základní péče o mikrobiom leží na běžném talíři. Živé kultury se přirozeně nacházejí v tradičně kvašených plodinách. Doma připravené nepasterizované kysané zelí, kimchi nebo kefír představují paletu rozmanitých kmenů. U průmyslově zpracovaných výrobků v supermarketech však bývá situace jiná. Standardizace výroby a snaha o delší trvanlivost často znamenají, že obsahují jen minimum živých bakterií, případně jim zcela chybí kmeny s prokázaným probiotickým účinkem.

Prebiotická vláknina je široce zastoupena v rostlinné říši. Nachází se v zelenině, ovoci, luštěninách a celozrnných obilovinách. Silným zdrojem inulinu je kořen čekanky, česnek, cibule, pór nebo topinambur. Z těchto obyčejných plodin čerpá mikrobiom sílu tvořit látky prospěšné celému tělu.

Tobolky a doplňky stravy si uchovávají své místo, pokud po nich sáhneme cíleně. Mohou ulevit u specifických potíží, pomáhají například předcházet průjmům vyvolaným užíváním antibiotik. Vždy však záleží na výběru správného, vědecky ověřeného kmene pro daný problém. Nejde o plošné řešení každého neduhu. Dlouhodobý základ klidného trávení roste z pestré stravy s dostatkem vlákniny. Teprve ta vytváří mikroskopickým obyvatelům našich střev prostor pro jejich nenápadnou, ale důležitou práci.